Narodil se roku 1936 v podnikatelské rodině. Jeho otec byl spolumajitelem firmy Restaurační podniky Lucerny a Barrandova a vybudoval na tehdejším okraji Prahy vilovou čtvrť Barrandov. Pro jeho buržoazní původ mu bylo odepřeno vyšší vzdělání a od roku 1951 tedy pracoval manuálně. Vyučil jsem se chemickým lučebníkem a přitom absolvoval večerní gymnázium pro pracující. Na vysokou školu humanitního či uměleckého zaměření se po maturitě – rovněž z kádrových příčin – nedostal, a tak absolvoval dva semestry ekonomie dopravy na ČVUT v naději, že se mu podaří přestoupit časem na jinou vysokou školu. To se mu nepodařilo a v roce 1957 nastoupil základní vojenskou službu. Byl u ženistů a dosáhl hodnosti vojína. Po návratu z vojny v roce 1959 nastoupil do práce jako kulisák ve Werichově divadle ABC, odkud v roce 1960 přešel na pozvání Ivana Vyskočila do Divadla Na zábradlí. Tam v různých funkcích působil po boku režiséra Jana Grossmana až do roku 1968. Když se stal dramaturgem, bylo mu umožněno vystudovat dálkově dramaturgii na Divadelní fakultě AMU. Pomineme-li několik měsíců v roce 1974, kdy pracoval v trutnovském pivovaře, a několik let strávených ve vězení (hlavně v letech 1979 až 1983), žil od roku 1968 až do svého zvolení prezidentem na volné noze.
V roce 1953 se seznámil s Olgou Šplíchalovou, kterou si v roce 1964 vzal a která zemřela v roce 1996.
Od mládí měl to štěstí, že se mohl stýkat s nejlepšími českými spisovateli té doby, vesměs tehdy úplně nebo částečně zakázanými. Od roku 1956 se různě kriticky projevoval a občansky angažoval, byl například předsedou redakční rady časopisu Tvář a v roce 1968 předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů. Později byl u zrodu Charty 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, petice Několik vět a podílel se autorsky na mnoha dalších kritických dokumentech či samizdatových publikacích. Veřejně cokoli vydávat samozřejmě nemohl. V listopadu 1989 se ocitl ve středu převratného dění a posléze se stal československým prezidentem. V roce 1992 na tuto funkci abdikoval a v roce 1993 byl zvolen českým prezidentem, kterým byl do roku 2003.
Píše od ranného mládí. Nejprve psal básně, později hlavně různé eseje a divadelní hry. Z delších textů esejistické povahy jmenujme knížky Moc bezmocných (1978), Dálkový výslech (1986), Letní přemítání (1992) a Prosím stručně (2006). Značný politický ohlas získal v roce 1975 otevřený dopis Dr. Husákovi. Své dopisy z vězení vydal pod názvem Dopisy Olze (1983).
Mimo her či scénářů, na nichž se autorsky podílel jen zčásti, a jedné kratší hry rozhlasové (Anděl strážný) a jedné televizní (Motýl na anténě), napsal tyto hry: Zahradní slavnost (1963), Vyrozumění (1965), Ztížená možnost soustředění (1968), Spiklenci (1971), žebrácká opera (1972), Audience (1975), Vernisáž (1975), Horský hotel (1976), Protest (1978, Chyba (1983), Largo desolato (1984), Pokoušení (1985), Asanace (1987) a Zítra to spustíme (1988).
První verzi hry Odcházení napsal už v létě 1989, tedy před listopadovými změnami. Pak tu látku na dlouhá léta odložil a vrátil se k ní až v roce 2006. Konečnou podobu hra získala v roce 2007.
Odcházení je jeho první hrou po čtyřiceti letech, u jejíž první (takzvané světové) premiéry a přípravy na ni může být přítomen.
Jeho osmisvazkové Spisy vydalo nakladatelství Torst. Jsou v nich i všechny prezidentské projevy, které napsal (a neříkal tedy spatra). Nejsou v nich samozřejmě tuny osobní či úřední korespondence nebo různých pokynů, které v životě napsal. Tu a tam nějaký výbor z nich vychází a pro čtenáře je takové čtivo začasté zajímavější, než jeho texty určené veřejnosti. Neví, zda se z toho má radovat či být smutný. Spíš asi to druhé. Vším, co napsal a co může tak či onak zpřítomnit různé dějinné okamžiky či přiblížit atmosféru různých dob, se pokouší shromažďovat a pořádat nedávno vzniklá Knihovna Václava Havla.
V roce 1997 se oženil s Dagmar Veškrnovou.
Rodiče už nemá. Má bratra Ivana, který je vědcem.